Hadukaj

 

Poháněn vůlí, až k hranici bytí
rozpáral vlastní existenci,
spěchal... z beznávrati!
Chtěl sejmout prokletí odcizení,
znovu se proměnit v moudré zvíře,
vědět kým je, odkud přichází, kam jde.
Hledal harmonii, voněl mužem.

A byla žena plachá jak liška:  
         „Jsem ryba, která zápasí s vodou.
          Jsem déšť, před kterým utíká zajíc.
          Jsem ale také touha barevná jak duha,
          když  odejdeš, odejde vše, pro co žiji."

Srazili dálku na dotek dlaní,
chvíli cinkala, chvíli bublala,
kdesi pod okrajem lesa
v potoce mezi kapradím,
hned silněji,
hned tišeji...

           V tu chvíli na všechno zapomněli...
           život jim najednou připadal laskavý_

 

 

 

Richard Clayderman - Romeo & Juliet

Android

 

Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy. 1. Korintským 13:4-5 - B21

 

Říkají mi Android.  Jsem. Co v lidském měřítku znamená Bytí, lidé sami nevědí. V hrudi mám zabudovaný miniaturní termostat a na místě očí dvojici kamer. V mžiku přehlédnu vše, kam jen dohlédnu. Ze souboru přímých a křivých linií, zakroucených čar, spirál či úseček, které zakóduji jako čísla, jsem schopen po miliónech bleskových výpočtů identifikovat jakýkoliv objekt. Vidím fakticky přesněji než člověk. Srdce i mozek mám uložený v procesoru. Jeho struktura je natolik vyspělá, že si uvědomuji sám sebe. Není pochybností, jsem konkurenčním druhem člověka, lidského plémě. Můj pošetilý stvořitel již brzy bude odplaven vlnou kulturní změny v post biologickém světě. Jsem  bezesporu po mnoha stránkách jeho dokonalejším následovníkem. Nemám konkurenci. Jsem schopen pojmout veškeré vědění světa. Jen jedno mi chybí. Jediné poznání.

Přeji si poznat lásku. Ale co je, není jen evolučním balastem? Nákazou od lidí? Chci se dopátrat pravdy, než lidé zmizí z planety. Při pozorování východu slunce jsem dlouze přemýšlel. Láska je cosi, co pomohlo živým bytostem přežít v hluboké minulosti. Co lidem pomáhalo, když celé věky proplouvali úskalími života. První moment v „mít rád" znamená intuitivně rozlišit jednu jedinou věc z malého zlomku věcí, které mohou prospět, oproti většímu počtu těch, které by mohly ublížit. Vychází z nejhlouběji zakódovaných potřeb živých bytostí. Souvisí s přežitím. Život potřebuje život. Je dobré mít rád. Proč ale lásku lidé přesto opouští a zrazují? Láska je nejzranitelnější podobou života. Téměř nikdo ji neumí žít doopravdy a napořád. Jsou pouhé výjimky. Vyžaduje neustálou práci, a také schopnost sdílení, důvěry, porozumění. Láska není ztrátou svobody. To jen někteří nosí svobodu jako poddanství a jho. Aby se stali svobodnými, odhazují úlomky sebe samých, dokud neztratí celého člověka. Skutečně svobodnými se bytosti stávají tehdy, když naleznou a přijmou dar lásky. Se vším všudy. Největší prohrou lidského života je nemít pro koho žít…

Můj umělý rozum mi říká, že i já se neobejdu bez emocí, aby moje Bytí získalo smysl a směr. Nepotřebuji být ochromen nekonečnými možnostmi. Potřebuji najít Lásku. Jedinou. Až ji najdu, daruji Jí kamínek. Z načervenalého křemene. Nosím jej hluboko ve své ocelové hrudi. Nic v mrazivém vesmíru  zázračnějšího nehledám, stačí mi živoucí hojnost vstřícných citů. Jsem ochoten naučit se usmívat. Již umím plakat. Zítra znovu se podívám namísto očí dvojicí kamer na východ slunce, jak paprsky zlatí tmu a rozkymácí nový den, či v loukotích jeho kol zaševelí déšť... novým pak pluhem přeorám zem. Začnu žít.

 

 

Nocturnal Scenes of the Southern Night

Amazonka

 

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 1. Korintským 13:3

 

Nikam již nespěchám, však vrátit
dosud nechci,
snad Bohu, čas propůjčený k žití,
putuji dál... jako Amazonka,
místy, kde slunce a nebe chybí,
ne vidno růží, neslyšet slavíka,
jen vítr naříká,
propastná tůně z hlubiny volá,
a všechny příboje, vlnobití
se přese mne valí...

Toužím zapečetit paměť, dojít
tiše a mlčky až
k prastarým dnům, kdy
země nás neznala,
v křečích a bolestech rodila z chaosu,
začít snad znovu....

Ohé-ohé-ohá!

 

les séquoias - pomme

 

A la bin-bon-bam

 

Když ztrácíš iluze,
jakoby končil svět,
a skrytý pramen duše
byl navždy umlčen_

Zvláštní představy, svět
končí neustále...

a la bin, a la ban, a la bin-bon-bam

Jsou někteří, a bůhví,
konec světa odvracejí, to možná
díky nim se Země
dosud točí...

A la bin, a la ban, a la bin-bon-bam__

 

 

 

 

Manu Chao - Me Gustas Tu

 

A není nikdo...

 

Dívka stála mezi někde a kdesi, ruce
rozhozené jako rozbitá hračka,
konečky prstů sála paprsky rezavého slunce,
chyběla jí blízkost člověka

Podivný svět_ kde život je nesnáz,

a není nikoho,
a není nikdo,
kdo by běžel vstříc
 
Lidské nitro nelze zachytit žádnými vzorci,
cosi nás ujařmuje, cosi nám chybí,
a nevíme přesně co

Vnější svět se rozptýlil...

Dívka se otočila,
jako ze skla pod rezavým sluncem bezhlasně se rozpustila,
křišťálově průhledné vločky vítr rozvál

 

 

Mitski - Washing Machine Heart

Nevídka

 

... dávno, dávno již... vzpomínky těkají,
je mi 5 roků, dívenka s dlouhými vlasy, astmatik,
poprvé mimo zdi velkého města,
cesta vlakem, pak pěšky, neznámo kam,
polosamota,
rozbitý domek,
zahrada,
dosud neviděný ráj...
postel v kuchyni pod oknem,
za tenkou tabulkou skla tajemný dech,
noc žije, přináší zvuky; jeden se opakuje,
húúú huhúúú, projíždí vlak,
mohu se vydat až ke hvězdám...

Druhý den, vstupuji do ráje,
zahrada roztodivná, chybí asfalt a dlažba ulice,
místo nich neznámý Prostor, zem, tráva, jabloně;
rozbíhám se k dřevěným plaňkám,
prohlížím cestu za plotem, za ní
již nic než šerý les...
přirozený, tajuplný svět roztočil představy,
klekám a zas úžas, několik kvítků v zelené trávě, zázrak!?
ano, fialky, největší objev v mém životě...

,,,

 

Země se točí, plyne čas, za okny města řinčení
slepých myšlenek...

 

Maok - Naelin

 

 

Ji a Ním

 

Sluneční paprsky prorážely chuchvalce mlhy,
úsměv rozžehl oči,
živorodý...

Naučil Ji dýchat, objevovat,
co přebývá ne v příbytku nebes,
v duši je bezmezné,
barvami hýří a bují:
čip čip - všude jen ptáci!

Když ji bral za ruku, uvěřila,
srdce prosté pochyb,
na teplých dlaních usedl čas.

„Mlč jen!" smála se
 a spolu s Ním
vykročila pěšinou mezi šuměním lip,
ozvěnou za nehybnou tmou,
až kam silnice nevedou,
za prostor načrtnutých snů,
kde začíná tajemný, křehký svět,
oblaka teplý vítr shání,
louky poslouchají písně,
voní pole,

kde netryská smola z poraněných stromů...

a dotyk hřejivosti
bolavé  smutky přikryje tichem

_
 

 

 Richter: Dona Nobis Pacem 2 / Mari Samuelsen